Co se týká vykání a tykání, beru to čistě pocitově. Pravidla moc neřeším.

A dokonce mi dělalo dobře některým mužům, i když byl náš vztah důvěrný, určitou dobu vykat.

Zažila jsem i případ, kdy si babička s dědečkem mého spolužáka vykali v manželství celou dobu. Pocházeli, tuším, z Černé hory a nepřišlo jim to divné.

taky jsem vykací...je to napínavější 

Jsem poměrně zvyklá pohybovat se v kolektivech, kde jsou lidi mladší i starší, než já, přičemž vzhledem k neformálnosti prostředí se tam až na pár výjimek prostě tyká, na praxi mi pak taky většinou nabízeli tykání... Proto mi pak někdy dělá trochu problém vykat, zejména lidem, co jsou zhruba stejně staří (spíš mladí ), jako já...

 Já radši mlčím, ale na má slova dojde 

No jo, ty jsi ale konzervativní tykadlo! 

Mně se docela zamlouvá používání křestního jména + vykání. Případně, podle úcty k dané osobě, pane/paní. Už proto, že to nesvádí k záměně pátého pádu za první, což se v případě příjmení stalo jakýmsi příšerným nešvarem.

Taky tak-)

Dovoluji si podotknout, že ve španělštině se tykání vyjadřuje 3. osobou jednotného čísla - tedy onikáním, které z češtiny vymizelo asi před 150 lety. I vykání se provádí v 3. osobě, ale množného čísla a oslovení je Usted (jednotné číslo), Ustedes (při oslovení více lidí). V písmu se používá zkratka Ud. Toto oslovení je krácením starého obřadného oslovení Vuestra Merced (Vaše Milost).

3. osoba jednotného čísla je "onkání", které se používalo pro komunikaci s lidmi výrazně níže postavenými ("šla sem", například na panskou). Onikání je 3. osoba množného čísla ("kdyby byli tak laskavi a posadili se sem, pane XY").

Proč ne radši jako v angličtině? Tam si zase všichni vykají a tyká se zcela vyjímečně, většinou jen pánubohu.

V angličtině se za tykání považuje oslovování křestním jménem

Chtěl bych holka mít TVÉ problémy

Teď jste mi připomněl jeden stařičký vtip: "Už je tam, paní radová, můžeme si tykat."