Není fiesta jako fiesta

Když se řekne ruční práce, představím si postarší paní, jak sedí v křesle, háčkuje, u toho popíjí kávu a občas zvedne zrak k televizní obrazovce. Paličkářky z Valencie vypadají úplně jinak.

Určitě také paličkují po večerech doma u televize, ale k jejich zálibě neodmyslitelně patří srazy ve velkém, které organizují jednou za měsíc nebo za dva s přibližně stovkou účastníků (většinou žen, ale najde se mezi nimi i několik mužů). V dlouhých řadách u stolů několik hodin v kuse přehazují paličky ze strany na stranu. Člověk nezasvěcený do tohoto umění může jen těžko pochopit, jak se jim ty nitě nezauzlují a postupně z nich začne v lese špendlíků vznikat krajka s pravidelným vzorem.

Ticha, které by mělo logicky doprovázet vysoké pracovní tempo, si na těchto srazech moc neužijete. Od hlasitého vítání až do hlasitého loučení paličkářky hlasitě konverzují, do toho hraje hlasitá hudba a organizátoři akce několikrát za hodinu vezmou do ruky mikrofon a připomenou, že na závěr bude probíhat losování o zajímavé ceny.

Paličkářky se dávají do řeči hned jak jsem se zeptala, jestli si jejich dílo můžu vyfotit (bez ptaní bych se neodvážila, jižanský temperament se u španělských důchodkyň znásobuje): Prý je to lehčí, než jak to vypadá. Je to jako když se člověk učí číst: nejdřív samohlásky, pak některé souhlásky, a pak celou abecedu. Je to strašně uklidňující a člověka to opravdu chytne. Ať to zkusím, a začnu chodit na srazy, prý je to vždycky pořádná fiesta.

U jedné z dlouhých řad stolů jsem zahlédla reprezentantky vesnice, u které bydlím, ale kde skoro nikoho neznáme. Při pohledu na ně mě napadl způsob, jak by se to dalo velmi snadno změnit: Paličkářky by mě určitě zasvětily nejen do tajů tohoto umění, ale i místního panoramatu.