Na světě je tak krásně!

Babičce bylo skoro devadesát. Zažila obě světový války, v osmdesáti pohřbila svoje dítě a v osmdesáti pěti se statečně poprala s rakovinou.

Bylo jaro. Duben nebo květen. Venku už bylo teplo, protože jsme seděly venku na lavičce a babička mi pravděpodobně vyprávěla historky z mládí, které jsem už znala nazpaměť (ona si toho byla vědoma, ale nebránilo jí to v tom, aby mi je čas od času povyprávěla znovu).

Bylo jí tehdy skoro devadesát. Právě z těch jejich historek i z toho, co si pamatuju, vím, že to v životě neměla lehký: Zažila obě světový války, v osmdesáti pohřbila svoje dítě a v osmdesáti pěti se statečně poprala s rakovinou.

Najednou zmlkla, zadívala se na kvetoucí zahrádku, kde trávila čas od rána do večera, nebo možná ještě dál, k polím tam za městem, pousmála se a pak si povzdechla a bez špetky strachu nebo smutku řekla: "Mně se odtud tak nechce! Na světě je tak krásně!"

Někdy je složitý porozumět tomu, co chce člověk říct. Ale já jsem tehdy tu krásu světa uviděla: jen barvy a tvary věcí stvořených přírodou nebo člověkem, na půl cesty mezi nebem a peklem, uprostřed toho tmavýho studenýho vesmíru plnýho šutrů, lávy a černých děr. Někdo by musel napsat celou jednu knihu, babičce stačily dvě jednoduchý věty.

A až po letech mi došlo, že mě tehdy naučila tu úplně nejdůležitější věc.