Pěkné téma. Po osmi letech života v USA musím říct, že tykání považuji za pohodlnější. Tedy pokud za tykání v anglicky mluvících zemích považujeme oslovení křestním jménem. Hlavní rozdíl je, jestli někoho oslovím Hi Barrack, nebo Hello Mr. Obama. Češi si tím vykáním snaží udržet odstup od ostatních. Nějak je rozdělit na kamarád-nekamarád. Zprvu jsem měl v US problém říkat 70-ti letému dědovi křestním jménem, ale když jsem se párkrát zeptat, jestli jim to vadí, tak se na mě dívali, jak na vola. Tak jsem toho dotazování zanechal a hned jsem je oslovoval křestním jménem. Oni taky všichni při představování řeknou jen své křestní jméno a tím máte jasno, jak chtějí, aby jste je oslovovali. A to se týká všech národností.  Po návratu do Čech jsem měl zase trabl s vykáním. Jak někomu začnete bez tzv. tykačky tykat, tak se tváří, jak kdybych mu dal facku. Přijde mi, že lidé mají díky tykání k sobě o trochu blíž. Ale chápu, že jinej kraj, jinej mrav.

Tykání a Češi, to není jen odstup, ale ne s každým má chuť člověk mít familierní vztah (mezi ženami a muži tykání jasně ukazuje, kam kdo chce zajít), ne vždy je tykání vhodné, v pracovním prostředí se prostě nehodí tykačka za každou cenu. Tykání ale neznamená jen křestní jméno. Ostatně i v českém jazyce hodně lidem vykám, ale říkám paní Aleno nebo jen Jane a vykám. Ukazuji tím, že mám k nim vřelý vztah, ale vážím si jich a nejsme na tom tak, abych tykala. Nedivím se, že jste měl problém s nevyžádaným tykáním, ono totiž v Česku je drzé někomu hned tykat, neříkám u hodně mladších lidí, ale neznámým lidem nemůžete tykat, bez toho abyste nevypadal drze. Kvůli tykání k sobě lidi blíž nemají, je vidět, že ty lidské vztahy moc nemáte zvládnuté. Mohla bych dát x příkladů, ale nemá to smysl rozmazávat. A ano, jsem netykavka. Velká.

"Úcta a blízkost se nemusí vyjadřovat tvaroslovím. Jinak by slovní spojení vy vole nebylo možné. Lidi by tak k sobě měli blíž od začátku..."

V tomto autorce jaksi nerozumím - vulgarismem že by se vyjadřovala úcta? Děkuji, nechci. Návrh tykání si by si měl každý zasloužit skutky, věk není rozhodující. Mně parťák ve firmě navrhl tykání hned po první směně, jak poznal co jsem zač. S jinými si nepřestal vykat, proč asi? No protože si je nechtěl připustit k tělu a mít tak zaděláno na problémy, víte? Díky češtině a našim předkům, že tento způsob oslovování ponechali, uchovávali a uchovávat budem. Stejně tak jako "byli jsme před EU a budeme i po něm"!

Kamilo, zajímavé téma cos pěkně popsala! (Moje oslovení ať čtenář nebere jako zaujetí pozice tykací či vykací, s Kamilou se virtuálně známe.) 

V českých zemích mám jako osoba tam vychovaná tendence vykat, ale při opakovaném styku nabízím tykání - zhruba v rozsahu +,- generace. Z mých návštěv mi připadá že národ formalitu/odstup vykání na jednu stranu bere jako užitečnou konvenci (kterou vykání určitě je), ale zároveň nemá nějakou obecnou formuli jak přejít ke vztahu méně formálnímu. Možná je za tím nějaká zděděná úzkostlivost nebýt verbálně zařazen mezi "nižší společenskou vrstvu." Z poznámek ke článku se mi líbí kompromisní "vy + křestní jméno" - myslím že pro pracovní team to odstraní mezi lidmi spoustu zbytečného napětí. Americká anglictina stupeň úcty při oslovování neukazuje v tykání (ty/vy je stále you), ale přidáním Sir nebo Madame. Americká kultura bývala formálnější, ale trendem je dneska neformálnost (co může někdy k neúctě nebo absenci skutečné blízkosti zklouznout). O tom jak je to v USA s oslovováním a kdy užít příjmení píšu zde: http://www.oamerice.com/2010/05/americka-prijmeni.html

Nedovedu si představit, že bych cizímu člověku, staršímu dvaceti let, tykal.

Slušně vychovaný člověk myslí tak jak vy. 

Na vykání je nejhorší, že když vám mladší začnou vykat, tak je to první signál, že už byste se měli vrátit do hrobu :-)))

Víte, pro dvanáctiletého je třicítka už stará bába - a přesto má na skákání do rakve ještě času dost. 

Srovnání se španělštinou není tak úplně na místě. Tam má totiž vykání skoro stejný nádech vysoké úcty jako bychom tady někomu říkali (vážně) Vaše milosti nebo mu onikali jako dříve králům ("Myslí si jeho Veličenstvo, že...").

Meli byste si v tom Cesku vsichni onikat a bylo by po problemech.

Ja ziju v Kanade, se vsemi si tykam (oslovuji krestnim jmenem) a nemenil bych. Nedavno jsem mluvil asi 5 minut s premierem nasi provincie a taky jsme si tykali.....

V angličtině se pouze vyká.

Ne. Nebudeme. Jsem totiž netykavka. Familiérnost plodí nepořádek a víc si lidé dovolí. Vykání je známka respektu, ale můžu si držet i odstup. Nezajímají mě řeči o tom, že na internetu se správně tyká, není to tak. Když mám k někomu náklonnost, užiju křestní jméno, ale vykání. Když odmítnu tykání, dávám tím druhé osobě jasně najevo, že si nepřeji moc vřelé vztahy. V práci by se mělo vykat, v češtině je vykání a tykání jasné, vadí mi, když se mi nějaká společnost snaží něco prodat a tyká. Okamžitě tím ztrácí body. Ta americká hra na křestní jména a přílišnou familiérnost mi nesedí. Toť názor můj, názor netykavky.

Asi tak.

Zmohl mě zde akorát jistý Karel B... Hodnou dobu jsem mu tvrdošíjně vykala a on mně stejně tvrdošíjně tykal. Pak jsem to vzdala a zvykla si...

Jinak  jsem taky netykavka.:-)

I když - se  ženami jsem klidně tykavka, to je něco jiného.:-))

Já mám jen jednu poznámku: Snáz se říká: "Ty krávo!" než "Vy krávo!" a proto je pro mne tykání výraz přechodu k intimnějšímu vztahu _ k přátelství..Ten, komu vykám je  zkrátka kolega, spolupracovníkl...

Já nemám problém říct: Vy ... (a příslušné označení), když si to ten dotyčný zaslouží.

Možná je to tím, že se občas pohybuju, ve společnosti, kde si lidi různýho věku tykají...

Odlišení od normy?

Já jsem Kamil .....

_-1-_

gratuluju