Když zhasne svět

Včera to bylo dvacet let, co zemřela moje máma. Když zemře jeden z rodičů, je to jiné, jako když zemřou prarodiče nebo jiní příbuzní. Je to jakoby uprostřed poledne najednou zničeho nic zhaslo slunce. Svět, který člověka odmalička obklopoval, zmizí, rozpadne se na miliony kousků, které už nikdy nepůjde poskládat stejným způsobem. Svět, který zhasne dvakrát, a úplně stejně.

Občas se snažím si představit, jak by rodiče vypadali dnes – s šedinama, vráskama, pořád dokola opakovanýma historkama z mládí. Taky mám strašnou chuť jim povyprávět (a pochlubit se) jak teď žiju, co jsem v životě dokázala, jaká jsem ...

Když zhasne svět, nastane ledové ticho - na zhaslý svět se těžko hledají slova. Chceme pomoct a nevíme, jestli se uchýlit k bezpečným neosobním frázím, vstoupit na tenký led a riskovat, že dosáhneme pravého opaku toho, co jsme svými slovy zamýšleli, anebo radši neříkat vůbec nic.

Vzpomínám si, jak se plastová průsvitná nádoba na sůl ze staré kuchyňské linky, kterou jsme používali na sladkosti, příští den během několika hodin zaplnila velkýma čokoládama, které nám přivezli přibuzní. Když zhasne svět, nějakou dobu trvá, než si člověk zvykne na tmu a znovu se rozkouká. Na spoustu věcí si nevzpomínám, ale jak jsem stála ve spíži a dívala se na tu spoustu čokolád, mi utkvělo v paměti, nevím proč. Asi jsem ve všem kolem hledala účinný a rychlý lék a ty čokolády mi přišly ze všeho nejabsurdnější.

Pak následovala dvě setkání se dvěma odborníky na zhaslé světy, kteří se ale v té temnotě moc nevyznali. První se měl vyjádřit k tomu, s kým budeme dál žít. Cítila jsem se jako věc, o které má rozhodnout cizí člověk, od něhož přišlo předvolání místo oslovení. Na druhém setkání jsem kreslila dům, strom, a četla skvrny. Prý je můj zhaslý svět natolik zajímavý, že by stálo za to ho představit na jednom blížícím se kongresu. Výměnou za terapii a hodiny psychologie, kterou bych pak třeba mohla studovat. Od té doby nevěřím odborníkům na zhaslé světy a taky nemám ráda Roschachovy skvrny: nejsou dostatečně tmavé.

Je jedno, jestli člověk v prvním okamžiku najde slova nebo ne. Ani potom není potřeba říkat nebo dělat něco výjimečného. Stačí každodenní trpělivá přítomnost, za kterou se hodně těžko děkuje, ale která je jediným možným lékem na bolest, která přijde, když někomu najednou, zničehonic, zhasne svět.