Poloprázné prostory muzeí jsou vyplněné informacemi, které se dají najít v dokumentárním filmu nebo ve Wikipedii. Anebo člověku šoupnou do ruky kouzelné sluchátko chrlící údaje, na které člověk stejně hned zapomene.
Nedávno jsem v Burgosu navštívíla Muzeum lidské evoluce: Obrovská moderní budova, která kazí vyhlídku na město z hradu nad katedrálou. Burgos je ráj pro archeology. Dvacet kilometrů od města, v Atapuerce, se nachází naleziště lidských ostatků, některých starých až milion tři sta tisíc let.
Vstupné šest eur mi nepřišla vůbec žádná pálka. Do doby, než jsem zjistila, že výstava prehistorických ostatků se nachází pouze ve třech malých sálech v prvním patře. Sálech ponořených do tmy, kde se z reproduktoru pořád dokola ozývají nárazy krumpáčů do kamene: to asi aby návštěvníkům přiblížili, jak archeologický výzkum neprobíhá.
Od druhého patra plného nástěnek s informacemi o tom, jak vznikla země, co je to DNA, přes třetí patro, kde se člověk dozvěděl, co to jsou savci a primáti a něco o nálezech v Africe, do čtvrtého patra, kde jsem to otočila hned na schodech, když jsem uviděla repliky nějakých dřevěných lodí, jsem investovaných šesti eur začala litovat. Exponáty by se klidně vlezly do mnohem menší budovy, kde by vstupné mohlo být poloviční.
Muzea mě poslední dobou přestaly bavit. Člověk zaplatí vstupné, a do ruky mu šoupnou kouzelné sluchátko, které na člověka začne chrlit jména a letopočty. Někde taky bývá možnost, abysme si něco málo připlatili, a data na nás bude chrlit živý tvor v podobě turistického průvodce. Anebo jsou (polo)prázné prostory vyplněné informacemi, které se dají najít v dokumentárním filmu nebo ve Wikipedii, a které si člověk může nastudovat pěkně doma vsedě. A které by měly pouze tvořit kontext k exponátům.
Atapuerca. Cestou autobusem do místa, kde začátkem dvacátého století byla postavena železniční trať, a kde bylo po dokončení těžby kamene odhaleno několik jeskyň plných lidských ostatků a nástrojů, se nám nepředstavila žádná turistická průvodkyně, ale přímo turistická vypravěčka. Archeoložka, která se podílí na výzkumu, který probíhá bez přestávky už čtyřicet let. Která byla u toho, když ona nebo její kolegové našli mezi kamením úlomek lidské nebo zvířecí kosti. Která tráví hodiny v laboratoři. A která miluje svou práci.
Cestou dlouhou tři sta metrů napříč třemi jeskyněmi probouranými při stavbě železniční trati toho k vidění opravdu moc není: vyhloubené díry, značky, lešení. Člověk ale odtud odchází s příběhem o kostech, které leží v muzeu obklopeny údaji a letopočty: O Miguelónovi, kterému se po ráně do obličeje rozštípil zub a infekce mu zasáhla celou tvář a žil ještě dlouho po úrazu. Nebo Benjamíně, tělesně a psychicky postižené dívce, která se dožila věku deseti let. Příběhu o lidech, kteří se před čtyři sta tisíci lety starali o své nemocné a postižené. O jejich předchůdcích kanibalech. O více otázkách než odpovědích.
Na hromadění dat máme internet. Místa s historií potřebují turistické vypravěče.
