Zahrada i interiér starého venovského domu voněly po meruňkách. Ty poslední dozrávaly na stromech i v mísách různého stáří, barev a tvarů za oknem, hned vedle zavařenin a marmelád opatřených ručně psaným štítkem s rokem výroby.
Zvednul zrak od Eiffelovky rozpadnuté na tisíce kousků a podíval se oknem ven. Na verandě seděla jeho žena v proutěném křesle, s nohama na stole, a jen se tak dívala do daleka. Dusné ticho narušoval jen uspávající zvuk ventilátoru a iritující, příliš časté cinkání jejího telefonu, jediného důvěrníka, který ji provázel na jejích imaginárních výletech za obzor.
Po krátkém rozptýlení se jeho zrak upřel zpět dolů na masivní dubový stůl uprostřed obýváku, plný sépiových kousků staré fotografie dominanty Paříže.
- Puzzle už je skoro složený, - řekl, když vyšel na verandu.
- To je fajn. Jdu se projít k potoku, za chvilku jsem zpátky.
Když zůstal sám, pomalu si sednul do křesla, ve kterém jeho žena strávila skoro celé odpoledne. Den za dnem tam trpělivě čekala na konec dovolené, na konec léta, na návrat do města. Jeho prsty pomalu přejížděly po proutěném opěradle, zastavily se na jeho konci a pevně ho stiskly.
Úroda byla sklizena, listy na stromech i keřích, o které pečovali od počátku jara, začínaly uvadat. Blížil se podzim. A taky suchem. Zadíval se do dáli, směrem, kam se vydala jeho žena.
Kartonové ostrovy omývané pravidelnými vlnkami dubového moře se pomalu začínaly měnit v kontinenty. Věž se dotýká objemných mraků, ze kterých co chvíli začne padat déšť, a černé skvrny ve skupinkách pospíchají pod železným monstrem někam k horizontu.
Nad ránem Eiffelovce chyběl už jen malinkatý kousek železného trámu. Prohledal celý obývák, kuchyň i kufr auta, ve kterém si dárek k padesátým druhým narozeninám přivezl. Po posledním dílku ani stopy.
Vyčerpaný vyšel po schodech nahoru a ulehl vedle své ženy. Tu za několik okamžiků probudí denní světlo nesměle nakukující skrz záclony do pokoje. Poslední dílek ... Věděl přesně jak vypadá, železná pravidelnost nedávala prostor pro představivost. Toho rána se ale po několika probdělých nocích rozhodl, že někdy je lepší nechat věci být.
Před polednem ho probudila vůně meruňkového koláče, která vstoupila do ložnice spolu s jeho ženou.
- Pomož mi roztáhnout stůl.
Návštěva, překvapivé rozptýlení z vleklého klidu. Seběhl ospalý dolů. Roztříštil nedokončenou stavbu na devět tisíc devět set devadesát devět kousků, vrátil ji zpět do krabice a odnesl do skříně.
Stáli naproti sobě a tahali každý za opačnou stranu stolu. V té chvíli si ani jeden z nich nevšiml, jak zatoulaný kus Eiffelovy věže padá k zemi na koberec.
