Velikonoční beránci

Aby člověk uviděl vánoční prasátko, musí se celý den postit. Aby uviděl velikonoční beránky, stačí se vyhnout dálnici a dát přednost obyčejné silnici, která je sice pomalejší, zato plná překvapení.

Pastýř nemá během dne moc příležitostí si s někým popovídat. Hned jak nás uviděl, vykročil naším směrem a nabídnul se, že nám ukáže velikonoční beránky: narodili se před pár hodinama.

Dvě hodiny na světě a nevydrží chvilku v klidu: už mají za sebou své první nemonotrné krůčky.

Stádo ovcí bylo velké. Všechny ovečky jsem nespočítala, to až někdy nebudu moct spát.

V každém stádě se vždycky najde aspoň jedna černá ovce.

Jména neměly, ale pastýř rozeznal jednu od druhé. Každou chvíli na některou ukázal, aby nám řekl kolik má dětí anebo povyprávěl nějakou historku.

Ovečky se nejdřív držely v bezpečné vzdálenosti, ale po několika minutách se začaly přibližovat.

Dokud si pastýř nezavolal své dva pomocníky, kteří se do té doby loudali kolem. Jeden z nich byl trošku neobvyklý. Ale kdo by mu jinak nosil jídlo, vodu, a ovčí batolata?

Stačilo dát ty správné pokyny, a oba dva věděli, co mají dělat.

Po dobře provedené práci si osel přišel pro pochvalu. Škoda, že jsem neměla kus tvrdého chleba, zasloužil by si ho.

... a ještě pusa na rozloučenou!

Když se mě pastýř ptal, co s fotkama dělám, napsala jsem mu na kus papíru adresu tento na blog, jeho neteř se prý na něj podívá. Zeptal se mě, jestli bude článek jen o ovcích, anebo jestli vyjde i nějaká fotka s oslem. I když Velikonoce patří beránkům, bez něho by to přece nebylo ono!

Saludos Manuel, y gracias por enseňarnos el rebaňo y presentarnos al burro!